Z bloku a ostrého pera Hany Válkové …poprvé

ANO, nejenže delegace českých sportovců Speciálních olympiád odletěla, ale i přiletěla, a konečně se nalézá nejen v letadle, v autobuse, na parkovišti, na chodníku, ale v lidském obydlí: v krásném hotelu The Garland, který zajistili organizátoři „host programu“  z lokality Studio City. Ale co tomu předcházelo?

Cesta Praha – New York začala odbavováním za zpřísněných požadavků bezpečnostních  a nutno poznamenat, že čeští zaměstnanci Delta Airlines se snažili vše vyřešit, rychle, dle platných předpisů a citlivě. Záludnost otázek (jistě je znáte) –  zdali jste si balili zavazadlo sami, kde bylo zavazadlo uloženo a jak jste je na letiště přepravovali, zdali vám někdo předal či přibalil nějaký balíček – prověřila oboustrannou komunikaci, neboť odpovědi – já si to sám nebalím, ale teta… nebo přivezl nás s kabelou pan řidič, nebo dokonce „ANO, mám balíček a v něm řízek…“! či „…mám hodně balíčků a dárečků: vyšívání,  košíčky, keramiku…“ . Doplňte si sami.

Vlastní „rentgen zavazadel“ pak byl doplněn opakovaným rozbalováním  zavalených kol, gymnastického či zdravotnického vybavení a samozřejmě prohlídkou všech osobních věcí v batůžcích na palubu: od plyšáčků přes hygienické kapesníčky a jiné potřeby, prohlídku bot a ponožek . Toto samozřejmě komplikovalo zpětné ukládání do kapes a kapsiček a hlavně – uhlídat  a neztratit dokumenty, pasy, letenky a samozřejmě útočilo na nervovou soustavu.  Vlastní let bez problémů a dokonce i „prvoletci a provoletkyně“ komentovali, že je to dobré, že si mohli na obrazovce klikat hry nebo dívat na filmy, něco pojíst, dát si kafíčko či oblíbenou kolu nebo se prospat.

New York, New York: někdo něco zahlédl okýnkem, někdo vůbec nic a už jsme opět procházeli důkladnou prohlídkou vnitrostátního charakteru pro let NY – LA. Identifikace osob je nezapomenutelný zážitek: opět dotazy na naše sportovce – odkud jedete, kam jedete, co tam budete dělat a kde budete bydlet – a to v angličtině – nepadá na úrodnou půdu. Proto, znalí věci, trenér (např. i já) jde první, aby schytal nejvíce dotazů a objasnil situaci a ostatní ho mohli kopírovat:

Dotaz úředníka (v kontrolní kukani  mu čouhala jen hlava): Kam jedete a co tam budete dělat?

Odpověď: Na Speciální olympiádu do LA.  Jedeme celá skupina (za mnou) společně.

DÚ: Na jakou olympiádu?

O: Na Speciální olympiádu:

DÚ: Vím přece, co je olympiáda a teď žádná není. Tak na jakou olympiádu?

O: Na Speciální olympiádu.

DÚ: Co je to za Speciální olympiádu? Co je tam Speciálního?

O: Je to světová soutěž sportovců s mentálním postižením.

D: To máte říct hned a nezdržovat.

  1. Omlouvám se, ale domnívala jsem se, že když SO byla založena paní Eunice Kennedy Shriver v USA, že je to v USA známé.

DÚ: nadechl se, zvedl obočí i ramena, v kukani se zvětšil…

O: a právě proto, že v USA je tato vynikající tradice a vynikající organizace, pořádá se v LA a všichni se na USA, LA i olympiádu s našimi mentálně postiženými sportovci moc těšíme…

Muž v kukani splaskl a pak už jen pokyny, kam a jak přiložit čtyři prsty pravé levé ruky, palce, jak se koukat do kamery. Vzájemné úsměvy a skromná prosba, zda mohu sportovcům být nápomocna při překladu (normálně to neexistuje a doprovodnou osobu vyhodí za čáru trestného hodu). A tentokrát to šlo, opět s úsměvy a vše s touto skupinou proběhlo hladce. U cyklistů se zadrhl jen trenér – který mezi rozličnými kontrolami a rentgeny potratil hodinky – ale vše dobře dopadlo.

Přílet do LA cca o půlnoci jejich času. Pro veškerá čekání, dlouhé lety, převod časových pásem na východ (NY) a západ (LA) se požadavky na aplikaci prášků ranních, poledních a na noc před spaním trochu zkomplikovalo, ale díky programům s převody časových pásem na mobilech se to zásadně zvládlo. Všichni stále zdrávi a spokojeni. Po příletu však začala pracovat americká organizace (a v duchu jsem si vyčítala servilnost vůči úředníku pasové kontroly):  volontéři připraveni s mnoha schématy na papírech, ale i s upřímnou omluvou, že nastaly problémy s autobusy. Takže čekání a přetahování tašek z terminálu na terminál. Kdy se očekával příjezd pravděpodobného autobusu pro naši delegaci, který nás převeze do „welcome centra“ (tam se obvykle pro účastníky vydávají akreditační karty, informace, občerstvení po dlouhé cestě, atd., atd.). Dlužno poznamenat, že kromě běžného cvrkotu na letišti v LA se v obdobnou hodinu slétávala většina výprav (ale to se asi vědělo už před 4 roky, kdy se potvrdila nominace na konání her).  Dočkali jsme se, cca po 2 hod. Ale vyhráno nebylo.  Před „welcome centrem“ fronta autobusů, v obrovské, leč holé hale, nebylo ani kam umístit výpravy, které už v zoufalství seděly na schodech, polehávaly a usínaly na podlaze. My zatím v autobuse, který nebyl určen k našemu převozu do hostitelského centra, jelikož musel pro další na letiště. Ke vší smůle pořadatelů začalo mrholit, takže ani vykládání objemných tašek nebylo ideální. Přesto musely ven na parkoviště. Začal se ozývat hlad i žízeň. V centru – už naprosto nic k občerstvení, což by nebylo tragické. Ale – spotřebované také musí nějak ven a přesto, že se pro některé pány objevila šance v křovinatém odlehlém zákoutí parkoviště, pro dívky toto řešení nepřicházelo v úvahu. Tak hurá do „welcome centra“. Tak naše skupina si užila pocit kráčení po rudém Hollywoodském koberci, lemovaném květinovou výzdobou (ne moc důstojně). Ovšem nikoliv s vidinou získání Oskara, ale s vidinou životního nutkání: doběhnout na WC.

Po další hodince přijel autobus, určený pro náš převoz do hostitelského sídla South City. Projevy nadšení byly ovšem utlumeny skutečností, že a) nedorazil policejní doprovod pro bezpečnost transportu, b) náš autobus měl specifické konstrukční řešení: omezený počet sedadel ve věnci kolem stěn a veškerý úložný prostor uprostřed. Česká hlava se vyrovná i s americkými předpisy, že při přepravě všichni musí sedět. Ženy, děti a starci (i ty máme v naší delegaci) byli rozsazeni  na sedla a statní členové unified  s partnery narvali vše doprostřed, včetně beden s koly a gymnastickým náčiním.   A protože nakládání a vykládání bagáže si ztepilí junáci už na sedmý pokus za dnešek dokonale nacvičili, uprostřed vytvořili jakési schodiště, na které si pak ještě nasedali. Řidič-skeptik nevěřil svým očím a byl nakonec tak konsternován, že vyrazil i bez policejního doprovodu. Byli jsme konsternováni i my v autobuse, protože na parkoviště právě přijel mikrobus s honosnými nápisy RED CROSS, in DISASTER, RED CROSS in CRISIS  (přeložte si) a zřízenci začali vykládat bedny s ovocem, bagetami a pitím. Pro koho, když se lokalita vyprazdňovala, nám zůstalo nezodpovězeno…  Do našeho útulného hotýlku jsme dorazili cca v 6 hod. ráno místního času. Celková doba strávená na cestách pro nevzdálenější účastníky z Moravy (Zlín – Chvalčov – Kroměříž – Olomouc) trvala 35 hod. a je to náš nový olympijský rekord.  Překonal i návrat ze zimních her na Aljašce v roce 2001, kdy Po další hodince přijel autobus, určený pro náš převoz do hostitelského sídla South City. Projevy nadšení byly ovšem utlumeny skutečností, že a) nedorazil policejní doprovod pro bezpečnost transportu, b) náš autobus měl specifické konstrukční řešení: omezený počet sedadel ve věnci kolem stěn a veškerý úložný prostor uprostřed. Česká hlava se vyrovná i s americkými předpisy, že při přepravě všichni musí sedět. Ženy, děti a starci (i ty máme v naší delegaci) byli rozsazeni  na sedla a statní členové unified volejbalu a fotbalu s partnery narvali vše doprostřed, včetně beden s koly a gymnastickým náčiním.   A protože nakládání a vykládání bagáže si ztepilí junáci už na sedmý pokus za dnešek dokonale nacvičili, uprostřed vytvořili jakési schodiště, na které si pak ještě nasedali. Řidič-skeptik nevěřil svým očím a byl nakonec tak konsternován, že vyrazil i bez policejního doprovodu. Byli jsme konsternováni i my v autobuse, protože na parkoviště právě přijel mikrobus s honosnými nápisy RED CROSS, in DISASTER, RED CROSS in CRISIS  (přeložte si) a zřízenci začali vykládat bedny s ovocem, bagetami a pitím. Pro koho, když se lokalita vyprazdňovala, nám zůstalo nezodpovězeno…  Do našeho útulného hotýlku jsme dorazili cca v 6 hod. ráno místního času. Celková doba strávená na cestách pro nevzdálenější účastníky z Moravy (Zlín – Chvalčov – Kroměříž – Olomouc) trvala téměř 34 hod (v rozporu s čistým časem mezi letištěm Praha – LA). Je to náš nový olympijský rekord.  Překonal i návrat ze zimních her na Aljašce v roce 2001, kdy kvůli poruše letadla jsme  chytli                                                                                                                                                     šestihodinové zpoždění a celý transport se musel  „přebukovat“ na náhradní spoje.  Ve vedení zvažujeme zápis do Guinessovy knihy rekordů, zda by nám toto pak nepomohlo při získávání sponzorů.

Vše zapomenuto:

bydlíme v krásném čistém hotýlku „The Garland“ , LA – North Hollywood, v prostorných pokojících po třech s veškerým sociálním  vybavením, no prostě – sladká tečka na závěr. Třešnička na dortu – po krátkém odpočinku opulentní bufetová snídaně… Pozdravy „Good morning“ od chápajícího vstřícného personálu či vřelých ostatních hostů nám připadalo jako „Dobrý večer“, protože většina zalehla a usnula.

Odjezd na bowling  byl zkombinován s „krabičkovým obědem“.  Hra mnohé z nás tak nadchla, že soutěžili už jako o medaile.   Bylo to důležité pro rozhýbání  ztuhlých svalů z dvoudenního cestování. Stejně tak večerní diskoška, zakomponovaná  co programu „Večer se superhrdinami“  (ocitováno z pozvánky pro naši výpravu v češtině).   Tento večerní program hostitelé připravili jak pro naši tak pro delegaci z Kuby, která je s námi ubytovaná ve stejném hotelu. Ve filmovém centru z roku 1919 se dodnes natáčejí filmové pořady, většinou v country stylu či seriály.   I když zrovna Brusovi Willisovi končila směna, takže jsme ho nepotkali, maskované postavy jiných hrdinů (hlavně Batman, Superman či jiné idoly) byly stále v obležení  s žádostmi o foto. Tanečky na diskošce měly internacionální charakter, jak je možné vysledovat z fotek.  Setkání s filmovými postavami a opět vynikající bufetová večeře, to vše patří do pozitivních událostí  tohoto dne.

Dobrou noc (je 24.30 či  12.30 p.m.) nebo Dobré ráno?