Zpravodajství z USC - Atletika

Zpráva Hany Válkové

Včerejším zahájením a následnou procházkou zpět přece opadlo určité napětí z očekávání, ze stěhování a stále nového prostředí a hlavně z „čekaček“. Většinou jsme se všichni už dobře vyspali, pomalu si zvykáme jak na různé smrady, tak i na vzduchotechniku a KUKA-vozy zvnějšku či na jásající sportovce z jižních kontinentů, s nimiž bydlíme na patře. Horší je to s vedrem na pokojích a vlhkostí vzduchu, proto máme stále dveře otevřené – od všeho: od pokojů, od sprch i záchodů a společenských místností. Jsme tu prostě jako jedna velká rodina v pavlačovém typu bydlení. Asi proto trenérky bocce (Julie a Adriana) zjistily, že na svém pokoji už nespí samy. Mají totiž spolunocležníka, což je asi 5 cm vypasený šváb. Tento macek je velmi akční, protože obhlíží jejich balíčky se sušenkami.

Různé sporty mají různé nástupy, různá stanoviště, takže atleti a plavci jsou na dosah 15 min. chůze, ostatní se dopravují autobusem. Mají tudíž i různé zážitky, které si budou ředitelé sportů sami doplňovat (dle možností časových i psychického rozpoložení).

My – atleti – jsme měli soutěže až odpoledne, takže prvním bodem plánu bylo pořádně se vyspat a pak prorotovat stanoviště Zdravého atleta. Při vědomí si zdravého životního stylu zde dodržujeme tzv. dietu cholesterovou, nic jiného na výběr není: smažená vejce, sladké placky, kanadský javorový sirup zatím vynecháváme, ale časem možná dojde i na něj. Chleby je pojem neznámý, je nahrazen čímsi sladkým houbovitým, hodně sladkých džusů. Dnes přidané i musli a mléko. Na druhé straně množství banánů, pomerančů krásných jablek.

Znalost akcí Zdravého atleta z předchozích her byla – začít hned po otevření areálu a prvně se vrhnout na vyšetření očí. Vybaveni bílými tričky s logem SO a Healthy Athlete jsme hned po deváté hod. vyrazili k bráně, kde už stála dlouhatánská fronta. Zjistili jsme, že se otevírá až v 11 a ty mraky dresovaných jsou volontéři… ti se právě registrují a proškolí se (já jsem myslela, že školení se dělají dřív, aspoň u nás). Zvolili jsme strategii – vystát si frontu jako v 50. Letech na ledničky, s tím, že při službě pro udržitelnost místa se budeme střídat, já osobně mezitím zajistím konkrétní rozpis našich startů.

Zde se musím vrátit zpět: na předchozí poradě trenérů atletiky bylo sděleno, že jmenovité rozpisy budou na zmiňovaných www. stránkách cca v 6 večer. Po návratu z ceremoniálu (11 hod. p.m. – ať jsme američtí) jsem mučila počítač – NIC. Shovívavě jsem si pomyslela, že vícehodinové časové skluzy jsou běžné a zjistím si to ráno. Za ranního kuropění mačkám klapky „ schedule – divisioning notes“, což je rozvrh s rozpisy startů na jména. Zase nic. Hluboce mi kleslo sebevědomí a pochybovala jsem, zda při tomto deficitu mohu být vůbec vedoucí skupiny. S pokorou jsem se obrátila na mladší počítačově zdatnější kolegyně – zase nic. To už jsem znejistila úplně. Tudíž ten ranní sprint do informačního centra na stadion, kde jsem s omluvou žádala bližší rozpis. Postávalo tam už více trenérů a hlavní informátor už žoviálně rozdával tištěné papíry s tím, že počítačový systém na webu není kompatibilní s registračním systémem pro atletku a tudíž se vracíme k ustálenému zvyku – dávat vše na papíře při večerních poradách trenérů. v boxech ve středisku. Nejen že se mi sebevědomí vrátilo, ale asi zůstanu ve vedení…

Takže znovu k bráně centra Zdravého sportovce – hrozilo nám, že místo ve stínu, ovšem už v areálu, neuhájíme, jelikož jsme přešlápli vstupní čáru (hru na přešlap vysvětlím později). Ovšem podařilo se zajistit první registrační místa a vzít útokem stan vyšetření očí. Při 6 sportovcích to není tak jednoduché. Další registrace typu prohlídky – sorry, něco se stalo s počítačem, počkejte (moje představa o zemi neomezených možností dostává další trhlinu). Mezi tím se nám na záda cpou další zájemci o zjištění kvality zraku. Vypadá to, že proces bude zahájen, neboť přišel nějaký expert asijského původu, cosi poklepal, sepjal ručičky, párkrát se uklonil s tím, že je vše v pořádku. Proces zahájen nebude, protože se na 15 min. přerušuje, neboť v bráně se musí přestřihnout páska – zahájení programu. No a pak už opravdu jsme postupovali z jednoho stanoviště na druhé, faktem bylo opravdu komplexní vyšetření, vše přístrojově vybaveno, vše zaznamenáno a prokonsultováno. U každého sportovce jsme museli popřekládat spoustu záludných otázek i odpovědí jako: vidíš do dálky – dobře či rozmazaně, jak čteš text zblízka, jak často chodíš k očnímu lékaři… Vše jsme zvládli za pouhé 2 hodinky (včetně jednoho hereckého výstupu s nominací na Oskara – z důvodu ochrany senzitivních dat dále zde nekomentujeme). V závěru všichni dostali buď sluneční brýle nebo poukaz na vyzvednutí brýlí dioptrických. V závěru jsem si uvědomila, že naše štafeta bude z poloviny se zrakovými problémy??? Ale my to docvičíme podle hmatu. Přes to, že pro nás trenéry to nahradilo zážitky z některých adrenalinových sportů, vyplatilo se, bylo to zdlouhavé, ale s kvalitními výsledky.

Dívčí skupina už mula pádit na závody, když jsme zjistili, že nikde nebyly balíčkové obědy. Zjistili jsme, že jsou v restauračním provozu, a to nikoliv balíčkové hambáče, ale obědy TEPLÉ !!! Všechny naše tři dámy měly kvalifikační závody na 100m, všechny situaci zvládly, i tentokrát s jedním hereckým výkonem po doběhu do cíle (další nominace na Oskara. Při příštím výkonu ale už asi bude následovat radikálnější výchovné opatření). Musíme dopilovat ještě některé detaily – jako nezacpávat si uši před výstřelem z pistole, orientovat se ve změti čar na startu…).

Závody probíhají přesně dle pravidel, nejsou časové skluzy, pořadatelé jsou národ učenlivý, protože přeorganizovali i včerejší check-in (registrace sportovců do registrační zóny před odvedením na start). Tam byl totiž tak malý prostor hned u schodiště, že si sportovci vzájemně podráželi nohy, dnes to fungovalo. Mají problém, kde vyřešit přezouvání do treter, aby nešmajdali 20 metrů po betóně (není to ani safety či security a ničí si hřeby), ale to se vše probíralo na poradě trenérů. Včetně toho, jak vyřešit situaci, kdy sportovci ze vzdálenějších center dojíždějící autobusem, se nedostavili včas ke startu, neboť jejich řidič zabloudil, Tudíž nemají změřené kvalifikační výsledky pro zařazení do finálových skupin.

Další velký úspěch byl zaznamenán, když jsem znovu urgovala akreditační karty pro Evu K. a Dášu D. V centru už mně vítali jako štamgasta a skandovali jména našich dvou účastnic, nabídli mi colu a předali karty i s krásnou stužkou na krk (trvalo to pouze 5 a půl dne, což je asi muška v zemi neomezených možností). Na naší ubytovně pak došlo i ke slavnostnímu předání, což máme zachyceno ve fotodokumentaci.

A další úspěch volontérka Iva a naše dámy-trenérky zajistily praní všeho propoceného do dnešního dne. Velkokapacitní pračky, velkokapacitní sušička na patro – no hleděli jsme na to jako na seriál Růžovka. Takže naše společnost bude opět voňavá. I toto je náležitě zdokumentováno, ovšem před dobrý přístup k mailu propasírovat fotky přece jen chvíli trvá a bude možné to udělat, až bude více času.