Zpravodajství z USC - Atletika VII.

Zprávy od Hany Válkové

První srpnový den pro některé z nás začal už úderem půlnoci. Mnozí z trenérů teprve po sepsání zpráv, kontrole výsledků či rozpisů na další den (a uvolněných sprch) se jdou teprve osprchovat, někteří ze sportovců musejí na záchod. Systém zamykání zde je neustále komplikovaný, neboť každý účastník dostal od hygienických sektorů klíče. Ovšem uzamčené místnůstky buď nejdou odemykat a brání ve vykonání potřeby nebo klienti užívající tuto místnost pro sociální služby jsou zamčeni uvnitř a nemohou ven (viz již dříve promeškaná účast v kvalifikaci). V sudé a liché hodiny se takto děje buď v dámském nebo pánském sektoru. Zvykli jsme si toto jistit zalepením zámků nebo nastrčením odpadkových košů mezi futra a užívat oba sektory integrovaně, a to vzhledem k genderové či rasové příslušnosti. Nutno ještě poznamenat, že zde v podstatě není respektována ochrana důstojnosti osobnosti, neboť tyto místnůstky jsou konstrukčně řešeny tak, že vám nahoře čouhá hlavička a dole paprčky, takže podle bot či vbočených palců osoby snadno identifikujete (ale všude jsou upozornění o povolení fotografování a zveřejňování fotografií sportovců na sportovištích).
Několikrát jsme na toto důrazně upozorňovali recepci (konkrétně tři trenéři po sobě ráno a večer), kde seděly dříve zmíněné typy volontérů, kteří nám vždy s úsměvem slíbili „help“, k čemuž nikdy nedošlo. Bohužel v dnešní dobu 01 A.M. bylo zavřeno vše a fyziologické potřeby nelze ošálit. Tudíž moje maličkost s rozběhem ze 4. poschodí vtrhla na recepci s tím, že v zemi neomezených možností přece musí existovat možnost dostat se na WC a do sprchy, což bylo podtrženo i citátem o deklaraci lidských práv a svobod. Chudák volontér na vrátnici byl „very sorry“, což nás nemohlo uspokojit. S výhrůžkou vykonání našich potřeb přímo na recepci vytáhl nějaký vercajk, izolepu, a začal zaklapávající neotevíratelné zámky opravovat. Nakonec – ZÁHADA zamčeného WC vyřešena, neboť – very sorry – měli jsme vyměněné klíče s jiným obdobným sektorem. Jsme nadšeni, že se nám tento detektivní příběh podařilo vyřešit den před odjezdem. Nyní máme trojí jištění: koš mezi futry, zalepený zámek a dvoje nové klíče pro celé poschodí. Tudíž se na WC či ve sprše můžeme cítit „safety“.

Dopolední program atletiky – všichni 3 hoši soutěží ve skoku do dálky. Únava se projevuje a výsledky už nemají vzestupnou tendenci, přesto Honza obhajuje 4. místo i díky tomu, že vedoucí závodník z Litvy se za 2 dny nečekaně zlepšil z kvalifikačních 350 cm na 505 cm. To hlava nebere ani trenérům a ani to neodpovídá pravidlu čestného soutěžení v SO. Jinak skupina byla velmi vyrovnaná s rozdíly mezi závodníky v rozmezí 5-10 cm. Totéž ve finálové skupině Petra, který maximální koncentrovaností vybojoval 2. místo. Filip, poučen ze včerejška o náročnosti udržení směru, několikrát se rukama u rozhodčích přesvědčil o správném směru, zjednal si pořádek – aby mu nestáli s praporky v cestě a nečekané první místo bylo na světě. Všechny pokusy platné s postupně zvyšovanými centimetry, zatímco jeho soupeř z této specifické dyády 2x ze tří pokusů přešlápl.
Kvůli různým dobám startů a hodinám čekání na vyhlašování bylo opět vhodnější dělit se na skupiny a zajistit pro právě nezávodící jiný program. Jinak by se unudili a jenom připekli: není kde nalézt stín. Tak se stalo, že už včera jsme se dostali do presu se zaváděním do check-in. Neměla jsem závodnici na smluveném místě, vzdálenost mezi naším obvyklým místem, rozcvičovací zónou a stanem pro check-in byla zvíci 200 m. Při běhání a hledání jsem se dostávala do adrenalinové zóny, což zesilovalo množství lidí, kteří do tohoto prostoru přicházejí také jako diváci nebo „family members“. Lítala jsem tam po všech stanovištích jako krysa v problémovém boxu a také tlačit před sebou hory amerických tuků nebylo jednoduché, zvláště když tady každý hledí do tabletu nebo mobilu, na němž nic pro pražící slunce stejně nic nevidí, nedívá se na cestu a zdržuje. Že vše dobře dopadlo je zřejmé ze včerejších medailových umístění v mini-oštěpu. Aby se předešlo této krizové situaci, drželi jsme se všichni pospolu a čekali na náš „majstrštych“ ve štafetě: finále č.17 – plných 8 drah. Ale ouha, program dostal zpoždění a my museli udržovat bojovou náladu, nejlépe někde ve stínu, což bylo možné jen ve stínu Toy-Toyek. Po cca hodinovém posunu pak začaly fofry a komplikace s přezouváním treter na betóně, jelikož nový volontér z kategorie „přešlapových“ trval na přezutí hned, my trvali na přezutí až před dráhou, aby si mezitím Ivana a Honza neulomili kotník. Během debaty už další volontér hnal skupinu na starty na jednotlivé úseky a nevšiml si, že Ivana fakt ve Vietnamkách běžet nemůže. Podařilo se mi Ivanu dostat mimo jejich zorné pole a pomoci jí s přezutím s prostrčenou nohou pod hrazením, čímž zůstala sama a prohlásila, „…že to už nemá cenu běhat, když už jsou všichni pryč,“ jelikož už je nedožene. Naštěstí jiné volontérce docvaklo, že nejsou všichni a tudíž se pro ni vrátila. Opravdu dobré vyladění formy a zkouška psychické odolnosti. V situaci, kdy jsem věděla předem, že naše Čeko-Čeko je ve finále se sedmým postupovým časem (dráha 7), přemýšlela jsem už předem, jak vysvětlit jejich stužkové umístění, neboť všichni si tak přáli medaili!!! Odstartováno – vše probíhá poměrně hladce a v závěru Petr ještě probojovává páté místo!!! Fandila nám celá bowlingová skupina (konečně se snad po soutěžích v chladné hale ohřáli.) Hlídám cedule s výsledky a vidím, že ve stanu „sportovních informací“ se mačkají davy trenérů a vypisují protestní protokoly (celkem 73 štafet ve 20 finálových divizích). A opravdu v každém finálové (všechny byly po 6-8 obsazených drahách) bylo 1-2 DQ, což vždy zamíchalo s pořadím. Organizátoři se s tím nepárali, jelikož SO je sport a ne charita a střihli vše podle pravidel IAAF: dodržení dráhy a území pro předávku. Nám se tato strategie vyplatila a získáváme čtvrté místo s časem 1:09,32. Zlepšení okolo 2 vteřin. Medailisté před námi měli od 1:07,15 do 1:07,91. Takže je třeba si uvědomit, že vyrovnanost ve skupinách je maximální a každé umístění má vysokou hodnotu, nejenom ty medaile. Radost naše i členů štafety byla bezmezná – týmový výkon je přede jen něco extra.
Po startu poslední štafety pak skončilo naprosto vše: bdělost hlídačů přešlapů a regulovčíků směrů povolených pohybů, zmizeli i mávači „Hi – Hello“ a tudíž jsme bezproblémově vnikli na plochu do stanu hlavního štábu a předali dárky s poděkováním za fakt dobrou a bezproblémovou organizaci atletických soutěží. A to nejen hlavním organizátorům, ale všem, kdo tam ze štábu přišel pod ruku.
A co dál dělala naše výprava? Večeře, hygiena, diskoška. Při vlastní večerní cestě do centra servisu pro delegace, kde bylo nutné doladit některé věci k odjezdu (ale jako vždy bez následků – odloženo na zítra) bylo patrné, že vše skončilo: čety odváželi odpadky, oplocení, i ty Toy-Toyky.
Aby naše zprávy byly úplné, od večera lítají nad naším kampusem vrtulníky a objíždí policie, neboť se ztratil sportovec z albánské delegace a pátrá se po něm. Nyní (u nás v 8 ráno) policie obchází pokoje s jeho fotografií, abychom je kontaktovali v případě nalezení. A pak – že trenérům je co závidět, když si odjedou do Ameriky.
Skončíme ale naše zprávy optimisticky, jelikož nás už čeká jen závěrečný ceremoniál, balení (včetně počítačů), cestování a uvidíme se až v Praze. Doufám, že nás poznáte, budeme hodně opálení. Bude se nám stýkat po výborné atletické partě, možná i po smažených vajíčkách…

Závěrem:
Žádný úraz či zdravotní problém – ale nechceme to zakřiknout, ještě nejsme doma.
1. Materiální přínosy: atletický dres ČHSO, brýle různých typů, sportovní boty za absolvování Zdravého sportovce, tričko z hostitelského města, spousty drobných dárků a suvenýrů plus to, co si každý s radostí vybral a nakoupil.
2. Nemateriální, avšak ještě důležitější: zvládnutí samostatného chování jak pro každý všední den i sport v obrovském množství lidí a jazyků, poznání hodnoty vlastního úsilí, život ve skupině a vzájemná pomoc. Doufám, že jsme přispěli k přepsání učebnic psychopedie, kde se píše jen – co neumějí, co nedokážou. My celou dobu píšeme, co všechno dokážou.
3. Statistika výsledků:
Celkem 953 atletů ze 157 zemí. Skupina ČHSO – 6 sportovců a 3 trenérky (Jana Čumplová, Marcela Lorencová, Hana Válková). Děkujeme klubům ČHSO, které sportovce pro tak náročnou soutěž připravily.
Jméno
a klub disciplína Výkon
FINÁLE Pořadí
Marie BARTOŠOVÁ
Človíček Ústí nad Orlicí 100 m 18,72 3
dálka 185 3
Denisa HORNÍČKOVÁ
Barborka KROMĚŘÍŽ 100 m 19,57 2
mini-oštěp 10,08 1
Ivana NUNHARDTOVÁ
Racek Benešov 100 m 46,38 7
mini-oštěp 14,11 2
Filip HEINIGE
Človíček Ústí nad Orlicí 100 m 19,14 DQ
dálka 172 1
Jan NUNHARDT
Racek Benešov dálka 312 4
koule 891 2
Petr ČVANČARA
Naděje Česká Lípa dálka 393 2
koule 758 3
SMÍŠENÁ ŠTAFETA 1:09,32 4